Ne nadarmo se říká, že moře je kolébkou života. Právě zde totiž vznikly první živé organismy, nejprve jednobuněčné a později i mnohobuněčné. Je to ostatně i pochopitelné – voda poskytovala a stále poskytuje zdaleka nejstabilnější prostředí. A když k tomu navíc přidáme i fakt, že v době vzniku života neexistovala ochranná ozonová vrstva, představovala právě ona štít před škodlivým slunečním zářením. Přesto si život našel cestu i na souš, byť to trvalo velmi dlouho. A bylo k tomu potřeba hned několik věcí.

Tou první byla již zmíněná ozonová vrstva. Nestíněné sluneční paprsky jsou pro živé organismy škodlivé – a není divu, koneckonců se jedná v podstatě o otevřený jaderný reaktor. Ochrana před smrtícím zářením je tedy nezbytná. Dokud tedy nebylo v ovzduší dostatek ozónu, aby poskytl dostatečnou ochranu, nebylo myslitelné, aby se život vynořil z vody.

Ovšem ani pak se nejednalo o jednoduchý proces. Koneckonců, jak již bylo řečeno, voda poskytuje mnohem stabilnější prostředí. Nejsou zde takové výkyvy teplot, nemluvě o větru, sněhu, bouřích, dešti a dalších přírodních vlivech, které bičují souš. Také například výbuch vulkánu či zemětřesení se v moři přečká mnohem lépe. Proč si tedy některé organismy našly cestu na souš?

Důvod byl jednoduchý: bylo to místo, kde nebyla žádná konkurence. Zatímco moře bylo doslova přeplněné, souš byla volným místem. Zde nebylo nutné bojovat s ostatními o potravu či místo. A tak se mnohé druhy rozhodly toho využít.

Tím prvním byly rostliny. Ty totiž mohly získávat vodu a živiny i z půdy pomocí kořenů. Adaptace na souš tak pro ně nebyla nijak náročná. Navíc, jelikož získávají potravu právě z půdy, nebyly jí vázány na moře. Nehledě na fakt, že na souši byla fotosyntéza účinnější.

Za nimi pak následovali živočichové, kteří se rostlinami živili. Zde nebyl nikdo, kdo by je mohl spás dřív, a bylo jich dost. A velmi brzy následovali další, dokud se nejen moře, ale i souše nestaly zeleným domovem plným života.