Obvykle mám dost silný žaludek a bezproblémové trávení. Ale někdy se mi přece jenom také udělá špatně. A co je tomu nejčastěji na vině? Zkažená strava, viry, baktérie nebo politika. To na mě má někdy daleko spolehlivější účinek než nějaká ta projímadla a emetika. A možná nejen na mě. Když sním něco zkaženého, chce se toho prostě tělo rychle zbavit. A to jde buď v podobě zvracení, nebo průjmu. Když se něčím nakazím, může mi dejme tomu vyletět tělesná teplota hodně vysoko a ani pak mi není nejlépe. A politika je kapitola sama pro sebe.

Pochopitelně se mi nepříčí to, když politici prosazují odlišné zájmy většiny voličů, ke které nepatřím. Pak je mi jasné, že většina lidí chce toto a já coby menšinový musím počkat přinejmenším do příštích voleb a pokusit se to zvrátit. A do doby takového zvrácení zvracet. Chápu, že se nemohou splnit přání všech, zejména když jdou tato proti sobě. A někdo tu musí být vítězem, zatímco někdo jiný ne. Ale co si mám myslet o bývalé a snad už navěky bývalé ministryni, jež se prezentuje na sociální síti jako hranolek? Kdykoliv ji vidím nebo slyším mluvit, mám pocit, že jde o jediný hranolek, který je pro mě nestravitelný. To už není umění možného, ale umění nemožného. A žasnu, kolik lidí jí to prý baští.

Nebo se mi příčí jedna soudružka, která je prý doposud zarytou komunistkou. Ale tato nejen že sedí v Bruselu, proti kterému by měla vést dávno započatý třídní boj a ne od něj brát výplatu, ale také opovrhla třešněmi a rudým praporem a i komunističnost své strany raději skrývá pod názvem Stačilo! Což jí k volebnímu úspěchu taky nestačilo. Politika je prý prostě uměním možného. Ti, jež si my lidé volíme, by měli spolupracovat a hledat shodu nebo kompromisy, aby byly výsledky jejich práce pro nás a naši zemi co nejlepší. A právě to na politické scéně nevídám. A tak máme možná slušné politiky. Ale mě dráždí jak podobné hranolky, tak i motýle od nesrozumitelného pána, kterého nám sem snad strčili Slováci za trest. Jen nevím, čím jsme se proti nim tak provinili.