My zde nebudeme řešit ani kmeny ani třídy, ale rozdělíme si ty tvory jen do dvou skupin. Milá a nemilá. Jistě by ještě mohla být další skupina, někde uprostřed, ale proč bychom jsme si to měli ještě více komplikovat. 

Takže ta první skupina, to jsou především domácí mazlíčkové. Pejsci, kočičky, papoušci, opičky a tak podobně. Do této kategorie bychom klidně mohli zařadit třeba i tygra, nebo jaguára, ale jen do jejich určitého věku. Ostatně, co je malé, to je milé a u zvířátek je to obzvlášť pravda. Všechna mláďata jsou do jistého věku roztomilá, ale později od nich raději dále. To už jsou pak šelmy, které mohou být řádně nebezpečné.  

Druhá kategorie, tedy těch ne zrovna oblíbených zvířat, je rozsáhlá více. Sem patří třeba krokodýl, pavouk, myšičky a tak podobně. I tato zvířátka mohou být chována doma, ale u běžného člověka oblíbená nejsou. I když nevím proč. Třeba takový chlupatý pavouk je něco nádherného. Ale chápu, že někdo prostě tu averzi má a tudíž, když jej zahlédne prchá tak rychle, že by mu nejrychlejší muž planety Usain Bolt záviděl.  

Doma ovšem bývá chováno kde co. Někteří jedinci mají v obýváku gekony, hady, krokodýlky, želvy a další podivnosti. Normální člověk má tak ještě ty želvy, ale pak většinou morčata nebo zakrslého králíčka.  

Nebudeme zde počítat ty zvířata, která člověk chová ne pro své potěšení, anóbrž aby je sežral. Taková zabíjačka u tety na venkově… 

Ale no tak, tfuj, copak skutečně musíme všechno nebo kdekoho sežrat? Proč? Jen proto, že jsme na evolučním žebříčku drobátko výše? No tedy já nevím, čí je to zásluha, naše jistě ne.  

Ale dále. Když si domů přinesete štěňátko, jsou z něj všichni paf a veškeré dění se odehrává jen kolem něj. Děti se hádají, kdo s ním půjde ven a tak podobně. To však časem přejde. Děti se opět hádají, kdo půjde se psem, ale tentokrát posílá jeden druhého. Takže zde vidíte, jak se láska k psíkovi, ale i k jiným zvířátkům může změnit.