Za sídlo duše, či vědomí lidé považovali různé časti těla, často srdce, někdy břicho, hlavu spíše méně. Už od starověku spolu soupeří dva názory, nebo snad spíše pojetí světa, Monistický a Dualistický. Monistický princip předpokládá, že vědomí není žádným způsobem od hmoty odděleno, je prostě jedním z jejích projevů, tak jako oko vidí, ucho slyší, mozek při práci vytváří vědomí. Dualistický princip naopak předpokládá že existují dva světy – duchovní a hmotný, které jsou od sebe jasně oddělené. Asi všechna světová náboženství, snad s výjimkou nějakých minoritních názorových proudů se pochopitelně přiklánějí k dualismu.
V současné době se neuro-vědci ani tak nesnaží vytvořit nějakou novou teorii vědomí, ale spíše, v duchu monismu přesněji najít a popsat sídlo vědomí, všichni se dnes už shodnou na tom, že sídlem vědomí je mozek, ale to nestačí, je známo, že pacienti při úrazu, nebo mrtvici mohou o část mozku přijít a na jejich vědomí se to nijak znatelně neprojeví, anebo naopak okamžitě upadnou do kómatu nebo zemřou, jak to tedy je? Cílem výzkumu je zjistit ve které části mozku vědomí sídlí a jaké procesy ho vytvářejí. Jde o honbu za tzv. neuronálním korelátem vědomí. Jako sídlo vědomí byly postupně vyloučeny, mícha, mozeček a kupodivu i čelní laloky, naopak takzvaná zadní horká zóna tedy zadní část mozkové kůry se v tomto ohledu jeví mimořádně slibně. Vědci kromě pozorování následků různých úrazů nebo chirurgických zákroků mohou experimentovat pomocí měření elektrické aktivity mozku EEG, nebo naopak různé části mozku velmi slabými elektrickými impulzy dráždit. Zatímco dráždění čelního laloku nemělo na prožitky subjektu téměř žádný vliv dráždění zadní horké zóny naopak vyvolalo pocity pohybu, barevnosti a další. Operativní odstranění i jen malé části zadní horké zóny pak vedlo ke ztrátě schopnosti vnímat barvy prostor, nebo třeba rozpoznávat tváře. Důvodem proč tomu tak je, je zřejmě stupeň propojenosti a složitosti zpětnovazebných okruhů v dané části mozku.
Tolik tedy k modernímu výzkumu a přejděme zase k troše filozofie. Mnoho lidí se bude nejspíše ptát, jak je vůbec možné, aby kus šedivého zvrásněného masa v lebce a barevný prožitek člověka v poli slunečnic měly spolu vůbec něco společného. Bezduchá hmota přece může vyprodukovat zase jen bezduchou hmotu, tak kde se ty barvy a pocity berou, když ne z nějakého vyššího zdroje. A teď si uvědomme zásadní rozpor mezi dvěma věcmi, tím, jak se věci jeví, a tím jaké jsou. Když si vezmete do ruky cihlu vidíte, že je červená, cítíte její váhu, vnímáte teplotu, ale cítíte snad její krystalovou strukturu? vnímáte její existenci se vším všudy, takovou, jaká opravdu je? Troufnu si říct že těžko, abyste toho byli schopni museli byste se stát cihlou. To, co vidíte a cítíte je model cihly který, na základě dostupných smyslových dat vytvořil váš mozek, přesněji ta část, která generuje vědomí. Kus šedivé hmoty to je model mozku, který vytvoří jiný mozek, nikoli skutečnost taková, jaká je.
